Je srpen roku 2020, Bětka slaví 10. narozeniny a spokojeně olizuje krém z růžového dortu. Před měsícem a půl si zaběhala na krajské výstavě ve Staňkově, vyhrála třídu veteránů a v závěrečkách ještě doprovodila vnuka Vildu v soutěži párů. „Fenka silné kostry, kompaktní, na svůj věk výborný pohyb“ – deset by jí nikdo nehádal.
Nikdo by taky nehádal, že tahle výstava bude její poslední v životě a že za rok už si nezaběhá. Po desátém roce je prý znát každý měsíc. A když máte DM, je znát každý týden.
Ale zpátky do toho pozdního léta, nebo spíš začátku podzimu. Bětka slaví kulatiny ve velmi zachovalém stavu, perfektně vidí i slyší, má zdravé zuby a lesklou srst, hlava jí funguje. Před pěti lety jí potkalo cosi, co bylo vyřazovací metodou určeno jako idiopatická neerozivní autoimunitně podmíněná polyartróza. Jinak řečeno, trochu kulhá na přední nohu, od čehož jí pomáhá léčebné konopí a v horších dnech dvě třetiny prášku na bolest. Co bychom za to dali, kdyby nám v sedmdesáti stačil občas jeden prášek, že?
Jediné, co mě trochu znepokojuje, je krátké ŠKRT. Ťap, ťap, škrt, škrt. Sotva slyšitelné, krátké škrtnutí zadními drápky o zem. Během září se k tomu zlověstnému ŠKRT přidá ještě občasné uklouznutí na dlažbě. V domě máme protiskluzovou „psí domácnost friendly“ dlažbu. Když chce Bětka vyběhnout svou obvyklou, velmi nepřiměřenou rychlostí po chodbě, někdy jí podklouzne zadní noha. Někdy i do strany, a to je už hodně divné. Na říjen nám vychází pravidelné očkování, pan doktor není žádný flákač, takže Bětku vyšetří, nicméně v ordinaci na dlažbě toho moc vidět není, tam to klouže všem.
„Budeme to sledovat.“ Ano, měl pravdu, budeme to sledovat. Budeme to sledovat, protože nic jiného se s touhle nemocí dělat nedá – a vztekat se můžete, jak chcete.