Tak vy jste si mysleli, že umřu? Ani náhodou, holomkové. Bětka mi připomíná filmového dědu Komárka, co „na jaře už nezaseje“ a přitom má pěkně tuhý kořínek a „trávení vynikající“. Očekávaná lednová smrt se nekoná. Bětka dýchá naprosto normálně, tedy dokud leží na tvrdé podložce. Epizoda ztíženého dýchání se opakuje po Silvestru ještě jednou, když se pokouším pod ní nacpat aspoň trochu měkkou vetbedku.
Až později se dovídám, že s postupným ochabováním všech svalů se někteří psi naučí zapojovat do dýchání jiné a prostě nastalou situaci nějak vyřeší. Je to evidentně náš případ a měkká podložka tomu novému způsobu dýchání nějak vadí. Dobrá, beru na vědomí (another new normal) a přestávám vyhledávat zvířecí krematoria (v mrazu se blbě kope díra).
Někdy v půlce ledna ztrácí přední nohy schopnost unést tělo, když jdeme na popruhu (weight bearing ability). Na procházkách se tedy Bětka už jen vozí v kočárku, už neděláme pauzy na krátké procházky po vlastních. Současně s tím ji začínají přední nohy zřejmě brnět, nebo se v nich ztrácí cit, protože Bětka má potřebu si je často olizovat. Barva tlapek se tak postupně mění z bílé na růžovou, jak se ve vlhké srsti usazují kvasinky. Bojujeme s nimi pomocí chlorhexidinových ubrousků, ale je to boj předem prohraný.
Dávám dohromady fotky všech pomůcek a léků, které za den spotřebujeme, spolu s částkami, které za ně utratíme – vychází to na nějakých 181 Kč denně, bez veteriny, krmení. Třeba by to pro někoho mohla být dobrá motivace, proč nešetřit na DNA testech, když ta blbá nemoc takhle leze do peněz. Na začátku dubna se vrací po čtyřech měsících opět zánět močového měchýře, náš starý chronický známý. Kvasinky na předních tlapkách se vesele množí, a tak chlorhexidinujeme zepředu, zezadu, furt a vlastně marně.
Na konci února Bětka slaví 12 a půltiny. Fakt jsem udělala i dort, protože co když je poslední (vím, už jsem to říkala v srpnu, když jsem dělala dort s dvanáctkou).
Na konci dubna přichází velký milník. Kontaktuje mě paní, která shání vozíček pro svého 16letého psa po mrtvici. A já mám jeden volný. Bětka už ho nikdy nepoužije. Už ho tu nikdo nebude potřebovat. Přesto, když ho čistím a balím do krabice k odeslání, je mi nějak úzko. Hrozně těžko si připouštím, že tahle etapa už skončila a nikdy se nevrátí. Musím myslet na to, že teď je potřeba jinde, kde pomůže někomu dalšímu – jen tak ho dokážu odnést na poštu. Spoiler alert pro lepší den: Ten pejsek se na vozíku rozchodil a začátkem léta už ho nepotřeboval.
Ještě jedna veledůležitá věc se odehrála na konci dubna. Po několika marných pokusech v uplynulých letech se podařilo na členské schůzi našeho chovatelského klubu prosadit povinné testování na dvě dědičné choroby – degenerativní myelopatii a von Willebrandovu chorobu. Zní to až neuvěřitelně, ale skutečně do této chvíle nebyly pro naše plemeno ŽÁDNÉ zdravotní testy povinné. Od počátku chovu u nás v roce 1974 jsme se konečně o píď posunuli. Jenom o píď, protože zatím výsledky testů nijak neovlivní chovnost, půjde pouze o informativní údaj. I přesto vnímám tuhle změnu pozitivně a jsem zvědavá, jaké údaje nasbíráme za pár let. A co to má společného s Bětčiným blogem? Pro členskou schůzi jsem připravila prezentaci vysvětlující podstatu obou nemocí a informace o degenerativní myelopatii jsem doplnila videem. Šlo o sestřih postupného vývoje Bětčiny nemoci od prvních příznaků až po stav na jaře 2023. Pro některé účastníky schůze to byla možná trochu silná káva, ale realita téhle nemoci je prostě taková. Video ze schůze samozřejmě přikládám. Díky odhlasovaným testům mě může aspoň trochu hřát u srdce, že to celé nepodstupujeme s Bětkou zbytečně, že to možná mělo i nějaký smysl, že tu po nás něco malého, ale důležitého zůstane.