V září 2022 Bětka přestala spát. Začalo to úplně nevinně, občas k ránu štěkla v psírně a já vyběhla z ložnice přes celý dům v domnění, že potřebuje jít čůrat. Vláčela jsem jí po dvoře v popruhu, ale někdy se ani nevyčůrala, natož aby z ní vypadl bobek. Když jsme se vrátili dovnitř, chtěla někam jít, sama nevěděla kam. Jednou do kuchyně, jindy do ložnice nebo do pracovny. Samozřejmě tyhle noční výlety zahrnovaly vypuštění obou dvou zbylých psů se štěkotem na dvůr, protože „co kdyby kočička“. Pro klidný spánek sousedů jsme tedy Bětku přesunuli do kuchyně. Někdy začala štěkat ve 3 ráno, někdy až ve 4, jindy už po půlnoci. Často pak už nechtěla spát a zírala do prázdných oken nebo do chodby. Jednou se dokonce doplazila až k nám do ložnice – a je to docela šok, když se u vás ve tmě najednou objeví pes, co nechodí.

Tahle noční cvičení jsme praktikovali každý den. Každý den jsem se vypotácela za ní a snažila se jí přemluvit, aby zase usnula. Pořídila jsem uklidňující olejíčky, difuzér na aromaterapii a přírodní doplňky na zklidnění. Účinek se dostavil a Bětka po nočním alarmu alespoň byla schopná znovu usnout a nechala mě spát těch pár desítek minut do rána, kdy následovalo tahání po dvoře pro vykonání potřeby. Možná (hlavně pokud jste někdy měli doma novorozence) si dovedete představit, v jakém stavu jsem denně dorazila do práce. Aby alespoň jeden z nás dvounožců byl ráno čiloučký, přesunula jsem se dobrovolně na gauč. Volné chvíle jsem trávila opět ve skupině corgařů-vozíčkářů, kde radili různé fígle, co s tím. Náš veterinář neměl větší zkušenost ani s jedním lékem, který Američani zmiňovali, objednali jsme tedy Gabapentin, protože ten jediný alespoň jednou použil. Nasadili jsme ho a doufali v nerušený noční spánek.

Tak uběhlo září a plynul i říjen a my zkoušeli různé kombinace léků a přírodních doplňků – většinou se střídavým úspěchem. Procházky už začaly být pro Bětku vysilující. Většinu času trávila vleže na předních a odmítala jít dál. Rozhodla jsem se, že pořídíme psí kočárek. Věci se dějou přesně tak, jak mají, a tak se v den toho rozhodnutí objevil na internetu inzerát na kočárek po zemřelém pejskovi za odvoz (nový stojí od 4 do 10 000 Kč).

Ve státní svátek 28. října jsme si pro kočárek jeli a odpoledne už v něm Bětka poprvé objela rybník na návsi. Konečně se mohla zas rozhlížet kolem sebe a netrápila se neustálým padáním. Mým zádům se ulevilo okamžitě. Jediné mínus byl tedy přesun z kategorie „ta s tím chudákem psem na vozíku“ do škatulky „ta bláznivá, co vozí psa po vsi“. Všimla jsem si, že i v USA opatřují kočárky cedulkami „Jsem nemocný a nemůžu chodit, proto se vozím“. Co je komu do toho? I kdybych vozila třeba růžovou žirafu sem tam kolem kapličky, co je sakra komu po tom? A tak s Bětkou jezdíme, smějeme se na sebe, povídáme si a je nám fuk, co si kdo myslí.

Všechno by to byla krásná idylka, nebýt dvou věcí. Bětka pořád nespí! A jako bonus, Bětka přestává čůrat a bobek z ní padá nepravidelně, v nejhorším případě uvnitř kočárku. Ten opatřuji inkontinenční podložkou a od jisté chvíle si dávám bacha, aby zakrývala i síťovinu v zadní části – protože bobek v síťovině fakt nechcete. Z knížky vím, že DM se může vyvinout dvěma směry – buď inkontinence moči i stolice, nebo naopak neschopnost se samovolně vymočit, kterou je třeba řešit manuálním vyprazdňováním močového měchýře. Trošku problémek by mohl být fakt, že to neumím. Opět brouzdání ve skupině, hledání návodů a videí. Všechny možné i nemožné pokusy zmáčknout Bětce někde měchýř a donutit jí čůrat jsou neúspěšné. Navíc se mi zdá, že prostě nemá co vyčůrat, pije normálně, ale někde se v ní snad ta voda ztrácí! Břicho má velké, ale je hubená. Co dělat jiného, než se objednat k pořádnému veterináři…