Vracím se z procházky s Bětkou, dávám sušit promoklou bundu a v mobilu už cinká zpráva. Trochu zvláštní dotaz jedné majitelky corgiho – jak prý je to u našich chovatelů s tou DM, že prý už si se spoustou z nich psala a vypadá to, že ta nemoc tu vůbec není, když je, tak je to pohodička a vlastně se jí ten pes ani nedožije a že testovat je v podstatě zbytečné vyhazování prachů do kapes laboratoří.
Omlouvám se téhle milé slečně za všechna sprostá slova, která jsem jí dnes napsala. Jinak to nešlo. Proč?
Bětka je už čtvrtým měsícem na vozíčku. Dneska byla naše 500 m dlouhá půlhodinová procházka úspěšná, Bětce se povedlo vyčůrat i vykadit, vozíčku ani neupadlo kolo, ani se nikde nezasekl, botičky chránící Bětce zadní tlapky před odřeninami se nevyzuly ani neprodřely, Bětka nikde neupadla a oba obrubníky, které po cestě jsou, přejela bez pomoci. Nikoho jsme nepotkaly, takže nebylo třeba společensky konverzovat. Pršelo jenom trochu, takže Bětka i vozík oschnou celkem rychle, bláto opadá samo. Fakt pohodička.
Ten dnešní dotaz prostě přišel v pravou chvíli. Už dlouho se rozmýšlím, jestli začít psát tenhle blog. O tom, co prožíváme. Protože degenerativní myelopatie tady je a není to pohodička.
Takže díky za to pošťouchnutí a jedeme…