Nemám ráda zimu. Brzy se stmívá, je vcelku hnusně, psi jsou od bláta, občas to klouže – jo, a taky vozík je od bláta, vozík klouže, sníh se na něj lepí a já se modlím, aby ho nezničila posypová sůl.
V listopadu to ještě celkem jde. Bětka se dokáže jakž takž zvednout a někam dojít po třech až čtyřech nohách s občasným pádem zadku na zem (listopad – zadkopad?). Už není bezpečné nechat ji vyjít nebo sejít dva schody vedoucí domů. Potřebu vykoná sama, občas vsedě a poprvé i vevnitř – nesejde ráno schody ven.
Na procházky chodíme za tmy, takže vymýšlím nějaký vkusný doplněk, díky kterému by nás bylo vidět i z auta překračujícího nejvyšší povolenou rychlost v obci bez chodníků a s řídkou sítí veřejného osvětlení (tzv. prdelákov). Po řadě pokusů vítězí svítící LED obojek připevněný k vozíku sadou drátků a suchých zipů (recyklovaných z různých kabelů a nabíječek od notebooků). Když je dobrá nálada nebo v případě nácviku koled, je možno nechat Bětku na procházce vesele blikat. Za normálních okolností lze pouze nudně svítit, takže se kolemjdoucí hloupě neptají, jestli „a to máte na Vánoce, že jo?“ a podobně.
Ke konci měsíce jde veškerý humor stranou. Bětka už se nezvedne. Pohybuje se vsedě, většinou na levé noze, pravou se odráží. Následkem toho se jí začínají objevovat odřeniny na vnější straně tlapy a na hlezně levé nohy. Je jasné, že musíme vyřešit vykonávání potřeby mimo vozík. Na podporu při chůzi vyrábím jednoduchý popruh (dá se koupit, ale co Čech, to kutil). Popruh podvlečeme pod břichem a Bětka může pohodlně čůrat i kadit – tak to děláme ráno, v poledne, po večeři a před spaním. Mezitím se projde na vozíčku, kde potřebu vykoná bez problémů.
Začínám chápat, že v tomhle bodě cesta některých psů s DM končí. Ne každý zaměstnavatel vám povolí pauzu, protože doma máte psa, co se musí nosit po dvoře jako nákupní taška. Někdo už v tuhle chvíli sahá po plenách, my naštěstí nemusíme. Honza pracuje z domova a já nejsem fanoušek přesčasů, takže je tu vždycky někdo, kdo Bětku „potahá“. Vžil se u nás tento termín – např. „ty jí zase taháš“, „já jí jdu tahat“ apod. – naléhavost toho slova pochopíte, až když v mrazu o půl jedenácté večer s umytou hlavou „taháte“.
Neúprosně se blíží Vánoce. Takový ten čas, kdy jsou všichni naměkko, ptají se vás, kolik už máte napečeno druhů (hele, letos ani jeden, a zkuste se mě zeptat proč), kam pojedete na svátky lyžovat (opravdu to chcete vědět?) a jestli taky nestíháte nic uklidit (jako fakt?). Najednou mi všechny tyhle věci připadají ještě mnohem zbytečnější než loni a začínám mít trochu blbou náladu. Co když jsou to Bětky poslední Vánoce? Co všechno stihnout? Poslední vánoční fotky, poslední dárek, poslední štědrovečerní menu, poslední sněhové vločky na čumáku. Je to smutné, ale žít by se tak mělo asi pořád. Jako by to pokaždé, když je večer hladíte v pelíšku, mělo být naposledy. Pak bude každý další den šťastný a veselý.