Všem milovníkům sněhu navzdory provolávám hurá, ten bílý mokrý sajrajt už je definitivně pryč a nastává jaro. Bětka brázdí ulice ve svém fajnovním vozíku a je na tom pořád tak nějak stejně.
Na zadních nohách se jí pořád dokola oživují oděrky nad prsty, jak packy tahá hřbetem nahoru po zemi. Taky se mi zdá, že nohy v gumových botkách ji už při pohybu spíš brzdí, než že by dělaly cokoliv jiného. Poruším tedy pravidlo z moudré knihy a použiju hrazdičku vozíku dřív, než je nezbytně potřeba. Smysl toho otálení je zřejmě v co nejdelším zachování pohyblivosti zadních nohou, ale co bychom si namlouvali – o pohyblivosti už se moc mluvit nedá. Dodám si tedy odvahy, namontuju hrazdičku a zvedám nohy nahoru.
Bětka chvíli bojuje s novým pocitem, ale pak se rozběhne po návsi jako ďas. Během pár dní přicházím na vymazlenou kombinaci způsobu pohybu „nohy nahoře-nohy dole“, kdy střídám podle sklonu terénu umístění gumových brzd v podobě paciček v botkách. Jinak řečeno, kdy jdeme do kopce, dám Bětce nohy dolů, aby to trochu brzdilo a ona mi nesjížděla zpátky směrem dozadu. Když jdeme z kopce, dám jí nohy nahoru a pádíme nadzvukovou rychlostí jako malý trakař směrem do údolí.
Oděrky na nohách se začínají pomalu hojit, problémy ale nastávají jinde. Doma se Bětka pohybuje více méně po zadku, už se nedokáže ani odrážet jednou nohou. Tahá po zemi vulvu a řitní otvor (jestli je tohle nechutné, další díly nečtěte), takže i v těchhle místech vzniknou občas puchýřky. Naštěstí je brzy venku teplo a sucho, tráva je k nám milosrdná a Bětka může trávit spoustu času venku, aniž by se zraňovala na těch nejcitlivějších místech.
Ruku v ruce s pohybem po zemi a častým ležením na břiše bohužel přichází i první zánět močového měchýře. Byla jsem na to připravená, protože v moudré knize psali, že to nejspíš nastane. Svaly ochabují, zadek se tře o zem, břicho je prostydlé, moč se všechna dokonale nevyloučí. Jednoho dne na procházce přejde moč v krev a říkáte si, že je to tu. Moč jsme odeslali na rozbor, masivní přemnožení bakterií, antibiotika na 14 dní. Naštěstí je Bětka zvládá bez problémů. Bohužel musíme omezit její odpolední „opalování na sluníčku“, kdy ji páníček vynese i s pelíškem ven, kde rozjímá, než přijedu z práce. Během toho rozjímání ale, potvora, často sleze z pelíšku na studenou zem a to teď vůbec nepotřebujeme.
Zavádíme další novou rutinu (znovu vzpomínám na název knížky o DM „Another New Normal“). Denně podáváme přírodní doplňky pro zdraví močových cest a vitamín C na okyselení moči, týdně měříme pH moči pomocí papírků a po procházce otíráme přirození ubrousky s chlorhexidinem (taky slyšíte to cink-cink do kasičky prodejců zdravotních potřeb?).
Bětka tráví doma čas na pratelných inkontinenčních podložkách, protože občas po ní zůstane malý flek. Jinak ale výrazně neučůrává. Stolice jí občas odejde vleže na pelíšku, hlavně když se ráno nepovede Bětku přemluvit, aby udělala bobek venku. Nic nezvládnutelného, i když naše domácí konverzace už se začíná omezovat na témata jako „byl bobek, nebyl bobek, močili jste, nemočili jste, dostala prášek“ apod. Ne, nemusíte nám závidět.