Přihodilo se to hrozně rychle. Jako byste se jednoho dne vzbudili a zjistili, že je něco jinak. Blbneme na zahradě, posilujeme zadní, překračujeme klády – a najednou to prostě nejde. Plíživost té nemoci je fakt zrádná. Ve středu si nemůžete vzpomenout, jestli v pondělí vlastně ještě chodila nebo ne. Jedna knížka o DM se jmenuje „Another New Normal“. Už chápu, co to znamená – naše osobní „normálno“ se mění měsíc od měsíce, teď už týden od týdne. Co je normální dneska, nebude normální v prosinci (si piš, děvče).

V září jsem nás objednala na cvičení k nové fyzioterapeutce, v říjnu zvedám telefon a trochu rozpačitě vysvětluju, že už tak nějak není co cvičit. Naštěstí se ukazuje, že fyzioterapeutka je taky člověk a že i nechodící nohu jde trochu rozhýbat. Salon Moudrá péče v nás odteď má stálé zákazníky.

Je opravdu krásný podzim a já poprvé neodolám veřejnému „přiznání“ – dávám fotku Bětky ve vozíku, jak si užívá ve zlatém slunci, na svůj Facebook. Doteď o její nemoci vědělo jen pár lidí, odteď už jsem oficiálně „ta s tím psem na vozíku“. Blbým řečem a stupidním dotazům určitě věnuju samostatný díl, protože sem by se už nevešly.

Ještě něco se na podzim změnilo. Protože je to moje nejoblíbenější roční období, stane se mi poměrně často, že se kochám a že rozjímám nad krásami přírody. A teď se mi poprvé do hlavy vkrádá nepříjemně hlodavá myšlenka. Co když to Bětka vidí naposledy?

Abychom skončili happy endem – kolo mi poslali nové a zadarmo. Mezitím ho stihl Honza přilepit lepidlem a provrtat to celé šroubem. Aspoň máme náhradní díl v záloze, kdyby třeba upadlo to druhé…