„Bětka už není,“ vysvětluju v náhle prázdném obýváku její dceři Jůlince a vnukovi Vildovi jednoho sobotního odpoledne na konci srpna. Co se dělo v týdnech předtím se pokusím napsat teď, skoro přesně měsíc po té chvíli.

Bětčin stav se už dlouho neměnil – hlavně nezhoršoval. Už na jaře dokázala jen minimálně hýbat předníma nohama a hlavou. S blížícím se létem dostala pod bradu malý polštářek, aby nemusela držet hlavu tak dlouho nahoře, když s námi koukala večer na telku nebo ráno žebrala snídani (sýr nebo chleba, to je fuk, hlavně z každého druhého sousta odvést daň, jinak to nešlo).

Na přelomu jara a léta jsem znovu požádala o radu skupinu Corgis on Wheels. Bětka začala tvrdohlavě preferovat ležení na levé straně těla. Mohli jsme ji polohovat, podpírat, přetáčet – stejně za chvíli zase skončila nalevo. Na lokti a hlezně se jí začaly objevovat první otlaky. Ve skupině mi potvrdili, že to tak prostě někteří psi mají (another new normal) a nezbývá než stejně tvrdohlavě polohovat a přemlouvat, pečovat o otlaky a pokud možno podpírat nohy polštářky. Přišly prázdniny, a tak bylo dost času tenhle full-time job denně provádět. Otlak na lokti se podařilo zahnat, ale rána na zadní noze se už nikdy nezahojila, ať jsme se snažili sebevíc. Jako by zvítězila nad tělem, které pomalu ztrácelo sílu.

Léto bylo horké a suché a Bětka se venku rychle přehřívala, i když jsme se schovávali ve stínu. Přece jsme si ale vychutnali pár melounů na dece v trávě, zahráli jsme si na nosework, vyrazili jsme na zahradu sbírat muchovník – všechno jako loni.

Vydali jsme se i na louku, kudy doteď denně chodíme, ale pro kočárek tam není dobrý terén. Tehdy na mě poprvé dopadla myšlenka, že tam jsme spolu naposledy. Naposledy výhled na horu Běleč, naposledy otočka u studny, naposledy projít zadními vrátky domů. Doslova mě to v tu chvíli sejmulo, ta myšlenka mě zastihla nepřipravenou. Od té doby hnízdila někde vzadu v hlavě a vystrkovala svoje dlouhé černé pařáty pokaždé, když jsme při západu slunce zastavili pod lipami u rybníčku na návsi. Byly to krásné večery, všechny do jednoho, i ten poslední.

Ještě před tím posledním večerem jsme stihli něco, v co jsme ani nedoufali – oslavit Bětčiny 13. narozeniny. Na dortu jsem si dala obzvlášť záležet, aby byl plný voňavého masa, s růžovou polevou, ozdobený ostružinami, pro které jsme se denně museli zastavit na konci našich procházek (jinak na mě Bětka koukala z kočárku s překvapeným a vyčítavým výrazem „No to si děláš srandu, že jsi zase zapomněla!“). Když jsme v ten slavnostní den dort krájeli, bylo už jasné, že ho Bětka nestihne dojíst. Bylo pondělí a v sobotu měla Bětka umřít.

Dlouho dopředu, snad už od jara, jsem si představovala, jaké to asi bude vědět, že má před sebou Bětka poslední týden, den, noc. Samozřejmě pro ní bylo všechno stejné jako kdykoliv jindy, aspoň jsem se o to snažila. Pro páníčky je v tomhle daleko milosrdnější, když jejich pes odejde náhle, neplánovaně, když o tom nemusí přemýšlet týdny a měsíce dopředu. S diagnózou degenerativní myelopatie víte jistě, a dost dlouho dopředu, že nejspíš přijde chvíle, kdy se vy budete muset rozhodnout, vy budete muset zavolat, objednat, rozmyslet, zařídit, vybrat datum, všechno připravit – naprosto pragmaticky to všechno víte a doufáte, že až ta chvíle přijde, tak to zvládnete udělat. Je to opravdu zvláštní plánování. Tyhle prášky už nemusíme objednávat, tohle balení podložek nám už bude stačit, antibiotika už nedobereme…

Bětka odešla doma, v mých rukách, s pohledem na páníčka. Až na degenerativní myelopatii v podstatě zdravá, s jasným pohledem, velkou chutí k jídlu – ještě si od paní doktorky vzala poslední pamlsek na cestu za duhový most. S degenerativní myelopatií jsme žili 3 roky a 5 dní. Záměrně nepíšu, že jsme proti ní bojovali, protože to ani nejde. Přesně 1100 dní tu byla tahle nemoc s námi a my, lidi i psi, jsme se snažili žít svůj život tak, aby nás úplně neovládala. Jen díky souhře náhod, štěstí a nejrůznějších neplánovaných okolností jsme dokázali Bětce zajistit život bez utrpení po tak dlouhou dobu.

V čem všem jsme měli takové štěstí? Snad pomůže tenhle výčet těm, kteří degenerativní myelopatii v životě potkají:

  • Bětka byla zvyklá na veškerou manipulaci. Cvičení, nošení, usazování do vozíku, vyprazdňování, polohování, péče o rány – to vše je třeba dělat, a pokud pes nespolupracuje, trápí ho to, nebo je dokonce agresivní, je vystavován denně nepříjemným zážitkům. Já dostala od Bětky pusu při každém nakládání do kočárku, ještě mě to olíznutí hřeje na tváři.
  • Bětka byla jinak zdravý pes. V počátečních fázích DM je potřeba mít silné přední nohy, později hraje roli spíš zdravé trávení a péče o močové ústrojí. Já osobně si třeba nedokážu představit, jaký by byl život slepého psa s DM. Bětka do posledních dní cvičila povely, které dokázala udělat, hrála si s různými předměty kolem sebe. Hůř slyšela, ale to jí vůbec nevadilo – o to víc na nás štěkala, když něco nebylo po jejím gustu.
  • Bětka netrpěla inkontinencí moči ani stolice. Tohle je většinou velký strašák všech majitelů psů s DM. Únik moči znamená, že je třeba psa i několikrát denně sprchovat, pečovat o jeho pokožku popálenou močí, hlídat opruzeniny od plen. Únik stolice je navíc samozřejmě spojený se zápachem. Jsou psi, kteří psychicky velmi špatně nesou to, že se pomočí nebo pokálí vevnitř. Inkontinence by pro nás zřejmě byla velká stopka, za kterou bychom už dál nešli.
  • Měli jsme na to všechno dost času a peněz. Ano, bohužel, i peníze hrajou roli. Ne každý má zbytečné peníze na doplňky stravy, léky, podložky, rozbory moči a krve, nemluvě o pořízení vozíku a následně kočárku. Čas je druhá velmi potřebná veličina, hlavně v posledním roce až půlroce Bětka vyžadovala péči 24/7. Poslední dva měsíce jejího života jsem se od ní doma v podstatě nehnula, i na záchod jsem si odskočila, když usnula. Konec prázdnin a můj blížící se návrat do práce byl také hlavní důvod, proč jsme se rozhodli její život ukončit. Nebylo by jednoduše fér najednou nechat Bětku celý den doma a všechnu zodpovědnost nahrnout na páníčka pracujícího z domova.
  • Nemáme žádné koníčky, přátele ani další náročné zbytečnosti. Mít doma psa, který se sám nevymočí, znamená nejet do kina, do divadla, na chlastačku, na oslavu, na návštěvu – prostě nikam, kde budete déle než pár hodin. Naštěstí nejsme natolik společensky aktivní, aby někoho naše nepřítomnost ve vnějším světě zamrzela.
  • Doma táhneme za jeden provaz. Po celé tři roky jsme se vždycky na věcech kolem Bětky dokázali shodnout. Že se něco udělá nebo neudělá, že budeme jezdit na fyzio, že bude mít vozíček, že je ještě její život důstojný, že už je čas ho ukončit. Že se tam a tam nepojede, protože je doma Bětka. Že se pojede na veterinu, protože Bětka. V podstatě jsme proměnili náš obývák v Bětčino království a vůbec nevadilo, že jeden z nás právě večeří, zatímco o metr dál Bětka čůrá a kadí.
  • Během všech těch měsíců se nestalo nic mimořádného, co by nám znemožnilo pečovat o Bětku. Stačilo by, abych si zlomila ruku, nebo ulehla s covidem – ten jsme si užili, když se ještě pohybovala po domě pomocí předních nohou. Jedinkrát bych jí upustila při nakládání do kočárku nebo při přenášení po domě a bylo by po všem. Dokonce i počasí nám přálo – užili jsme si spoustu chvil venku, na procházkách i jen tak na trávě na dece.

Jedno veliké upozornění pro všechny, kteří tváří v tvář degenerativní myelopatii uvažují o tom, že tohle všechno podstoupí: počítejte s tím, že se stanete pečující osobou se vším všudy. Zažijete fyzické i psychické vyčerpání, stavy způsobené nedostatkem spánku, budete mít pochybnosti o sobě, o tom, co děláte, budete se vyrovnávat s názory okolí, které vždycky nemusí schvalovat to, co děláte. Spousta věcí vám uteče, protože „nemůžete“.

Za to všechno budete odměněni jen a pouze pár měsíci života se psem, se kterým navážete úplně jiné pouto, než jaké jste měli předtím. Popsat se to moc nedá. Ještě měsíc po Bětčině smrti se občas přistihnu, že po příchodu domů pospíchám zkontrolovat, jestli je v pořádku. Dokonce jsme už byli jednou v divadle, ale já pořád měla zvláštní pocit, že musíme rychle domů. Všechno má svůj čas.

Ráda bych skončila něčím pozitivním. Jsem člověk, který věří na nejrůznější znamení – a už se mi v životě několikrát potvrdilo, že mají nějaký význam. Jsou věci, které se mi dějí, když se má stát něco hodně špatného. V poslední den a noc Bětčina života se objevila hned tři zvláštní znamení. Nebudu prozrazovat, jaká to byla, ale okamžitě jsem věděla, že všechno bude dobré. Že Bětka odejde z tohohle světa v klidu a míru, bez bolesti, a snad se tam někde zas jednou potkáme – jak jsem jí pošeptala na rozloučenou.