Konec ranního tahání po dvoře, konec učůrávání na etapy, konec bobků v kočárku! Na svatého Martina nikdo nepřijel na žádném koni, stalo se něco daleko významnějšího. Naučila jsem se Bětce vymáčknout močový měchýř a pomoct jí se stolicí, takže její vyprazdňování dokážu odteď mít jakž takž pod kontrolou. Místo bezútěšných minut strávených venku sledováním pár kapek moči, které sama vytlačí, teď pěkně v klidu, bez stresu a spěchu uděláme louži do inkontinenční podložky, zabalíme do ní i bobek a já můžu odfrčet do práce.
Je pátek a na pondělí je Bětka objednaná k naší nové paní veterinářce, která provede rozbor moči a krve – pořád se mi zdá, že se Bětce zvětšuje břicho a neodchází tolik tekutin, kolik vypije. Jdu spát a radostně oznamuju páníčkovi, že odteď už umíme čůrat. Rozjařená nálada mi vydrží přesně do pondělního rána, kdy páníček dostane infarkt.
Nastává poněkud surreální den. I přes všechny okolnosti se odpoledne rozjíždím s Bětkou k veterináři a v duchu se tak trochu připravuju na to, že to bude možná její poslední cesta. A že páníček, ležící tou dobou v Plzni na JIP, se s ní nebude moct ani rozloučit. Teď se mi vybavil známý citát: Pokud chcete rozesmát Boha, řekněte mu o svých plánech.
Bůh, nebo osud, nebo co to vlastně je, se toho dne opravdu rozchechtal, protože Bětka má všechny výsledky naprosto ukázkové. Také klinické vyšetření včetně sona dopadne v podstatě skvěle, až na to, že se už stěží posadí z lehu a v popruhu ujde sotva pár kroků. Kvůli poloze vleže a povolenému svalstvu trupu se jí mění tvar těla, proto se mi zdá, že jí roste břicho. Málo pije, proto málo čůrá. Takže dostáváme za úkol dostat do ní víc tekutin a odnášíme si recept na Diazepam, který má nahradit naprosto nefunkční Gabapentin a zařídit klidnější noci. Večer do telefonu oznamuju páníčkovi, že momentálně nejzdravější z nás všech je Bětka…
V pátek se nám páníček vrátil z nemocnice a zdálo se, že se listopad k lepšímu obrací. Kromě Bětky jsme měli starost i o Vilíka, který si na začátku měsíce poležel pár dní na Jaggy Praha s masivním zánětem prostaty a musel podstoupit kastraci – která mimochodem definitivně ukončila naši chovatelskou kariéru. Teď konečně může Vilda sundat krunýř, Bětka pije vodu ochucenou jogurtem a na noc dostává kouzelný Diazepam, páníček se zase stará o hospodářství – prostě idyla. Do chvíle, kdy Bětku jednoho večera zvedám do náručí a na podložku a koberec pod ní vystříkne moč s krví.
Takové množství krve jsem nikdy u zánětu neviděla, takže jsem se trochu vyděsila, že jsem jí mačkáním poškodila močový měchýř. Naštěstí mi naše nová veterinářka zvedá telefon (ještě pořád i teď…), takže mě uklidňuje, nasadíme antibiotika a vše se zdá v pořádku. Zánět se ale po 10 dnech bez léků zas vrací a kultivace prokazuje, že Bětka má v moči bakterii rezistentní zrovna na tahle antibiotika. Dostává tedy nová a rovnou na celý měsíc. Vánoce a konec roku 2022 prožíváme bez velkých oslav, v klidovém režimu, častěji s papírkem v moči než se sklenkou v ruce. Na rozdíl od loňského roku teď už s naprostou jistotou, že to jsou Bětčiny poslední Vánoce v životě.
S blížícím se Silvestrem jsem ráda, že Bětka už v podstatě neslyší, takže nadcházející dny by měly být celkem klidné. Zase se tam nahoře někdo zasmál a v noci z 30. na 31. prosince mě Bětka budí těžkým oddechováním, jako by nemohla popadnout dech a zároveň chrápala. Celá epizoda ztíženého dýchání trvá asi 20 minut, zkouším jí dát napít, což odmítne, ale jídlo by si vzala. Připadá mi ve stresu – a já jsem ve stresu taky. Otevírám okno, kdyby potřebovala chladnější vzduch, a začínám vážně uvažovat o tom, který veterinář bude ochotný na Silvestra přijet uspat psa. Bětka už dávno klidně spí, ale já jsem pevně rozhodnutá, že pokud se problémy s dýcháním budou opakovat, je na čase nechat ji odejít.