V době, kdy byl napsán první standard, bylo pochopitelné, že požadoval „ocas krátký, nejlépe přirozeně“, vzhledem k tomu, že větší procento všech Pembroků se tehdy rodilo s přirozeně krátkým ocasem. Při pohledu na fotografie prvních šampionů pozorujeme různou délku ocasů od teriéřích až po normální, krátké „boby“.
Takový měla i Ch. Rozavel Red Dragon (nar. 1932), jejíž ocas velmi připomíná dnešní přirozeně krátké ocasy. Ve své knize „Welsh Corgi“ Thelma Gray píše: „Mnoho Pembroků se rodí bez ocasu nebo s velmi krátkým pahýlem, avšak obvyklé jsou i ocasy poloviční, tříčtvrteční nebo plné délky.“
Kdy se tedy tento rys vytratil? Zkušená anglická chovatelka, se kterou jsem o tomto problému hovořila, mi řekla, že pokud se v některém vrhu objevilo štěně se zkráceným ocasem, přestala na feně chovat. Zkrácené ocasy se totiž obtížně kupírovaly a jí se zdál kupírovaný zadeček pěknější. Totéž platilo pro všechny její známé, kteří se chovem corgi zabývali. Ztratit dominantní gen je, jak víme, velmi snadné. Z toho vyplývá, že tento gen „přežil“ tam, kde vzhled nehrál tak důležitou roli, tedy tam, kde byli Pembroci drženi jako pracovní psi, případně jen jako mazlíčci. Příležitostně se štěně se zkráceným ocasem objevilo i ve vrzích větších chovatelských stanic. Několik jich odchovala CHS Stormerbanks a v pozdějších letech se o „boby“ začala zajímat Peggy Gamble z CHS Blands Pembroke, která zajistila zachování genu.
Když byl ve Skandinávii na konci 80. let uveden v platnost zákon zakazující kupírování uší i ocasů, postavily se corgi kluby severských zemí k problému různě. V Norsku jsme se rozhodli zachovat přirozeně krátký ocas upřednostňovaný standardem.
Protože nemáme velké stanice s vysokým počtem chovných jedinců, bylo důležité, aby všichni chovatelé v klubu táhli za jeden provaz a využili všechny své možnosti pro dobro plemene. Obrátili jsme se s žádostí o pomoc na Peggy Gamble a importovali několik krycích psů a chovných fen s přirozeně krátkými ocasy. Nebyli to jedinci takových kvalit, jakých tehdy dosahovali naši psi, ale věděli jsme, že je třeba obětovat několik generací pro dosažení našeho cíle – slušivého malého zadečku, na který jsme byli zvyklí.
Uvědomili jsme si, že chovem jen na dovezených jedincích by se genofond našich psů značně zmenšil. Jedince s dlouhými ocasy jsme tedy brali jako genové banky pro příští generace, zatímco ti s krátkými ocasy byli kříženi s našimi nejlepšími psy a fenami. Odchovaní krátkoocasí jedinci byli později opět kříženi s těmi s dlouhým ocasem, ve vrzích se však stále objevovalo více než 50% štěňat s krátkým ocasem.
V době našich začátků nebylo o genu způsobujícím krátkoocasost mnoho známo. Předpokládalo se, že jde o dominantní gen s neúplnou pronikavostí. Také jsme předpokládali, že by dávní velšští farmáři rozhodně nechtěli psa s přirozeně krátkým ocasem, kdyby měl zároveň ztratit zdravou a funkční stavbu těla, která je pro pracujícího farmářského psa nejdůležitější. Kolovalo však mnoho pověr. Krátký ocas vede k nedostatečnému úhlení v koleni a kyčli, gen způsobuje zalomení ocasu, podílí se na defektech obratlů, štěňata se rodí bez řitního otvoru nebo, což byla nejhorší fáma, gen způsobuje snižování početnosti vrhů, štěňata brzy umírají a pokud přežijí, jsou slabá a neduživá.
Samozřejmě první generace „bobů“ měla nedostatečné úhlení zadních končetin, to však nebylo vinou krátkého ocasu. Důvodem bylo to, že naše první importy nebyly výstavní kvality a byly do chovu přivedeny pouze za jediným účelem. Po křížení s dobře utvářenými psy nebo fenami zdědila některá štěňata s krátkým ocasem konstituci matky, některá otce, jak je tomu vždy.
Některá tvrzení byla tak přitažená za vlasy, že jsme je nebrali vážně, proti jiným jsme se rozhodli bojovat nikoli názory, ale fakty. Požádali jsme o pomoc norský Kennel klub, norský Veterinární institut a Zemědělskou fakultu Norské univerzity. Corgi klub a Kennel klub poskytly peníze, ostatní svůj čas a vědomosti.
Nejprve byl zrentgenován takový počet jedinců s krátkým, kupírovaným i dlouhým ocasem z různých linií, který byl uznán jako dostatečný pro provedení výzkumu. Studie byla vedena doktorkou Astrid Indreboe v Norském veterinárním institutu a byla zveřejněna ve veterinárním žurnálu a klubovém listě. Její zjištění byla průkazná – neexistují žádné důkazy, že by gen krátkoocasosti s sebou nesl defekty páteřních obratlů nebo byl spojen se zalomením, které se vyskytuje u krátkých i dlouhých ocasů.
Tvrzení, že křížení jedinců s krátkým ocasem vede ke snížení početnosti vrhů bylo snadno vyvráceno statistikou vedenou klubem. Ve skutečnosti v první generaci dávalo křížení „bobtailů“ početnější vrhy, pravděpodobně proto, že šlo o zcela nepříbuzné jedince. Nyní je průměrná velikost vrhu zpátky v normálu. Statistika také ukazuje, že během porodu nebo brzy po něm nezemřelo o nic více jedinců s krátkým ocasem než těch s dlouhým.
Doktor Frode Lingaas z Katedry genetiky na Zemědělské fakultě Norské univerzity lokalizoval gen způsobující krátkoocasost u Welsh Corgi Pembroke a zjistil, že jde o jednoduchý, dominantní gen rozhodující buď o dlouhém nebo krátkém ocase. Skutečnou délku ocasu podle všeho určí nějaký další pozměňující faktor. Existují ještě další geny způsobující krátkoocasost u jiných plemen, například krátký, zakroucený ocas u buldoka nebo příležitostně se vyskytující podobný ocas u boxera, jde však pravděpodobně o recesivní geny. Výsledky výzkumu tedy mohou být aplikovány pouze na krátkoocasost u Welsh Corgi Pembroke.
Všichni majitelé krátkoocasých Pembroků z vrhů s oběma krátkoocasými rodiči byli požádáni o odběr vzorku krve na náklady klubu. Vzorky, zpracované doktorem Lingaasem, byly zaslány doktoru Bruci Cattanaghovi do Anglie. Ten je obecně znám svými experimenty s křížením feny boxera s krátkoocasým Pembrokem.
Ve třech generacích tak získal čisté boxery, potvrzené Kennel klubem, s přirozeně krátkým ocasem. Jediný gen, který tyto dvě rasy nemají společný a který do křížení vnesl Pembroke, byl gen krátkoocasosti. Doktor Cattanagh je profesorem genetiky a jeho největší zálibou, které může věnovat i dostatek času, je genetika psů.
Mezi potomky dvou krátkoocasých rodičů nenašel jediného homozygota, tedy jedince se dvěma geny pro krátkoocasost, přestože teoreticky by jich při dostatečném počtu vzorků mělo být 50%. I v menším množství vzorků by se měli homozygoti objevit. To vede k závěru, že gen je v podstatě smrtící, ale jen ve smyslu rozhodování o tom, které oplodněné vajíčko se vyvine v plod. V případě, že vajíčko i spermie nesou gen krátkoocasosti, toto vajíčko se neujme a bude vyloučeno. K vylučování vajíček dochází při každém zabřeznutí, nevede tedy ke snížení početnosti vrhů.
Někteří lidé si přečtou, že by mohlo jít o smrtící gen, a nevnímají už nic dalšího. Doufám, že k tomu v tomto případě nedojde a že vezmete v úvahu důležitý závěr: Pokud je gen krátkoocasosti skutečně smrtící, JEDINÝM důsledkem bude, že nikdy nezískáme populaci složenou ze 100% kráktoocasých Pembroků, i když budeme mezi sebou křížit pouze krátkoocasé jedince. Ti, kteří se narodí, jsou tak zdraví a vitální, jak jim jejich genetická výbava dovolí, sám gen pro krátkoocasost s sebou nenese žádné vedlejší účinky. Toto můžeme pozorovat po zhruba 15 letech chovu zaměřeného na přirozeně krátké ocasy. Něco málo přes 60% všech štěňat narozených v Norsku je krátkoocasých.
Délka ocasu může být různá, od naprosto žádného až po teriéří poloviční ocas. Nejběžnější je pahýl s jedním nebo dvěma obratli. Při narození štěněte takový ocas vypadá poměrně dlouhý a nehezký. Při mém prvním vrhu „bobtailů“ veterinář zapsal „narozeni s půlkou ocasu“. Tento poloviční ocas se ukázal být typickým krátkým „bobem“, který se hezky schová do srsti na zadečku.
Spodní strana krátkého ocasu je pokryta srstí stejně dlouhou a zbarvenou jako kalhotky, což dělá ocas na pohled mnohem delším, než ve skutečnosti je. Tuto delší srst střiháme efilačními nůžkami, odlišně zbarvenou srst z vrchu ponecháme, ocas pak vypadá mnohem lépe.
S tím jak se zákaz kupírování šíří Evropou a zasahuje postupně i další země, stoupá zájem o přirozeně krátké ocasy. Doufám, že naše zkušenosti pomohou ostatním a že výzkum provedený našimi vědci na toto téma může zmírnit obavy spojené s chovem Pembroků s krátkými ocasy.
Autorka textu: Anne Indergaard, CHS Annwn’s, Norsko
Překlad pro Corgi Times, r. 2011