Přejít k hlavnímu obsahu

Klasický výcvik III. - Pilujeme puberťáka

Výcvik III.Kde jsou ty časy, kdy na nás štěňátko viselo pohledem na každém kroku. Zdá se, že cokoliv od patníku přes cyklistu až po vlkodava na druhé straně ulice je pro našeho mladého psa zajímavější než my. Ano, už je to tak, náš miláček je v pubertě.

Základy práce se čtyřnohým puberťákem se nijak neliší od specifik výchovy dvounohého výrostka. Budeme potřebovat nervy jako špagáty, železnou vůli a možná i místnost, kam se půjdeme občas vykřičet (nebo snad vybrečet?). Naše ratolest bude náhle trpět selektivní hluchotou, výpadky paměti a záchvaty škodolibosti. My se však v žádném případě nevzdáme a budeme pilovat to, co jsme začali trénovat v lepších časech.

Chůze u nohy – šlapeme jako hodinky

Jsme pořád přísnější, ale zároveň pořád silněji motivujeme. Trénujeme různá tempa chůze, místo obloučků děláme stále ostřejší obraty a vyžadujeme rovné přisedání k noze při zastavení. Nezapomínáme na oční kontakt!

Doporučuji provádět obraty čelem vzad otáčením psa současně s psovodem, nikoli „postaru“ obíháním. Tyto obraty přiřazením vypadají efektivněji, jsou akčnější. Při obratu obíháním se pes bez dostatečné motivace loudá, psovod musí zpomalit, na dvojici je smutný pohled. Chůze u nohy je prvním cvikem, který rozhodčí bude na zkoušce hodnotit, a na jejím základě si o nás udělá patřičný obrázek.

Chůzi cvičíme také ve skupině alespoň tří psů, trénujeme obraty na všechny strany, také do ostrých úhlů a do protichodu.

Polohy – nenapovídat!

Pokud si myslíte, že má váš pes zafixované povely k jednotlivým polohám, zkuste si ruce „přilepit“ k tělu a zavelet. Navádění do poloh je samozřejmě na zkouškách nepřípustné, povoleny jsou jen posunkové povely, a na to je třeba psa připravit. Pamlsek tedy už není v dlani, ruka pouze vydává povel, odměna se vylíhne z druhé ruky nebo z pamlskovníku.

Vyžadujeme stále přesnější polohy a změny poloh bez kroků. Pokud si pes v lehu neustále ulevuje a povoluje bok, můžeme ho zkusit opravit rukou nebo víc odměňovat rovný leh. Svět se ale rozhodně nezboří, když se to pejsek nenaučí (že ano, Ríšo)…

Aport – umí, neumí?

Lidé vynalezli už tolik různých metod, tolik způsobů, jak psa naučit tak obyčejnou věc – přinést odhozený předmět. A stejně se najde pes, u kterého všechny osvědčené rady selžou, a odhozené předměty zůstanou smutně ležet v trávě. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že i s neaportérem, kterému je nošení předmětů v ústech vysloveně odporné, lze při dostatečné motivaci a při zvolení vhodného přístupu složit zkoušku obsahující aport. Kolik bodů ale jeho výkon přinese, to je otázka.

V ideálním případě jsme se snažili vzbudit vášeň pro přetahování, hru a aportování již v maličkém štěňátku – pak bychom neměli narazit na větší problémy při nácviku „předpisového“ aportu. Také vyhledávání předmětů s naším pachem dále pilujeme, obzvlášť pokud se v budoucnu chystáme na zkoušky určené pro malá plemena.

Odložení – cvičit a zase cvičit

Kdykoliv a kdekoliv můžeme, trénujeme odložení. Nejprve na klidných místech s unaveným psem, později vybíráme rušnější prostředí, odkládáme na chvilku uprostřed divoké hry, postupně se stále více vzdalujeme od psa a prodlužujeme dobu odložení. Je to náročné na čas a trpělivost, ale v případě nutnosti se vrátíme vždy o krok zpátky. Odkládáme také ve skupině psů, vyzkoušíme odložení, zatímco ostatní psi se pohybují. Z odložení nepřivoláváme, i kdyby nám to na cvičáku přikázal ten nejvíc nejlepší machr, který „to tak dělá už 40 let“.

Odkládáme také za chůze, nejprve se zastavením a pomocí povelu Zůstaň (který postupně odbouráváme), později se zpomalením, pak už jen s výrazným gestem a povelem pro polohu. Trénujeme odložení za pochodu vsedě i vleže, obojí se bude hodit.

Přivolání – celkem nic nového

U psího puberťáka šetříme přivoláním a necháváme si je pouze na chvíle, kdy máme jistotu, že přijde. Je jasné, že sousedovic Bobina je pro něj zajímavější objekt, než zoufale pokřikující panička. Situace, kdy náš miláček „ohluchne“, řešíme s klidem, párkrát se nadechneme a pro psa si dojdeme. Nekazíme si pěkné přivolání a pro podobné okamžiky vybereme jiný výstižný povel (např. Pocemtypotvoro), který na zkouškách nebude hodnocen…

Vyžadujeme rovné předsedání, ale bez povelu Sedni, směr psa korigujeme couváním. Jinak platí totéž, co u malého škvrněte – přehnaně odměňujeme a po odměně psa propouštíme nebo si hrajeme. Občas vyslovíme povel k přiřazení k noze. Pokud bychom ho použili pokaždé a odměnili místo po příchodu psa až po jeho přiřazení k noze, náš inteligentní lišák by předsedal křivě, na krátký okamžik a bez povelu by se přiřazoval, což samozřejmě nechceme.

Speciální cviky – co to je?

Zbývá nám ještě potrénovat ty záhadné „speciální cviky“, které vlastně ani žádné cviky nejsou. Každá ze tří základních zkoušek obsahuje oddíl, který má prověřit chování psa v různých situacích, které mohou v běžném životě nastat. Jde o přenesení psa cizí osobou, chůzi po nepříjemném povrchu, chování k běžcům, cyklistům, bruslařům, jiným psům, chování psa ponechaného o samotě.

Dobře socializovaný, slušně vychovaný pes by neměl mít s žádným z těchto cviků problém. Pokud ho má, můžeme vyhledávat podobné situace a trénovat mezi cyklisty nebo v dopravním ruchu. V podstatě se však dá říct, že pokud se pes dostane přes oddíl poslušnosti, má zkoušku v kapse, protože na speciálních cvicích většinou neztroskotá.

Hotovo? – Ani náhodou

A to je vlastně všechno, co pro splnění základních zkoušek potřebujeme – přivolání, chůze, polohy, aport, odložení, skupinové a speciální cviky. Zní to jednoduše, ale zas tak lehké to nebude. Za dlouhých zimních večerů si nad čajem s rumem (velkým) důkladně pročteme zkušební řády zkoušek ZOP, ZZO a BH. Budeme se jim věnovat příště…